Herbář
Ostružiník křovitý
krytosemenné
vyšší dvouděložné
růžotvaré
růžovité
Popis
Pod tento druh se v běžné praxi zahrnuje v Evropě několik stovek těžko rozlišitelných a občas se křížících druhů, které jsou z farmaceutického hlediska rovnocenné a nerozlišují se. Obecně je to keř s dvouletými až víceletými pruty, které dřevnatějí. Jsou obloučnaté, poléhavé nebo plazivé, někdy šplhají v křoví nebo v houštinách vzhůru mezi větvemi jiných stromů. Dotkne-li se špička obloučnaté větve půdy, obyčejně zakořeňuje v novou rostlinu. Prýty jsou oblé, častěji však trochu hranaté a obyčejně porostlé tvrdými, špičatými, rovnými nebo zahnutými ostny a vedle nich ještě štětinkovitými žlázkami. Listy na nekvetoucích prýtech jsou dlanitě nebo znoženě pětičetné, řidčeji jen 3 – 4četné, často ostnité, složené z lístků široce vejčitých, špičatých, na okraji jednoduše nebo dvojitě pilovitě zubatých, na líci lysých, chlupatých až šedobělavě plstnatých. Listy kvetoucích prýtů jsou většinou 3 – 5četné. Květy skládají latnatá, často bohatá květenství, vyrůstající z paždí listů dvouletých prutů. Stopky květenství jsou 1 – 3květé, někdy i vícekvěté. Kalich je obyčejně plstnatý a korunný plátky (5) jsou bílé nebo růžové. Semeníčky uzrávají v malé, kulaté, černé, někdy trochu sivě ojíněné peckovičky, které dohromady skládají složený plod – ostružinu, jež – na rozdíl od maliny – se odděluje od kalicha i s lůžkem. Kvete od května do srpna. Plody uzrávají později než maliny, většinou po žních.
Pod jménem Rubus fruticosus je v Linnéově herbáři uložena položka zahrnující ostružiník zřasený (Rubus plicatus) a nějakého zástupce sekce Corylifolii. I když tato směsná položka je typem druhového jména R. fruticosus L. 1753 i rodového jmnéna Rubus L. 1753, nezdá se být vhodné toto jméno přijímat jako správné jméno pro ostružiník zřasený, hlavně vzhledem k tomu, že toto jméno bylo dlouhou dobu užíváno jako souborné označení pro všechny pravé ostružiníky (sect. Rubus) a mnohdy i včetně zástupců sekce Corylifolii. Užívání v úzkém a nově vymezeném smyslu by přineslo četné praktické obtíže a zmatky.
Taxonomické hodnocení tzv. pravých ostružiníků je již po desítky let předmětem diskuzí v odborných kruzích. Vzhledem ke specifickému způsobu rozmnožování, tzv. agamospermii (nejčastěji pseudogamii a aposporické pseudogamii, kdy nedochází ke vzniku zygoty oplozením vaječné buňky, ale spermatická buňka je nezbytná pro vývoj endospermu), došlo během poměrně krátké evoluční historie k diferenciaci a rozšíření jednotlivých více či méně reprodukčně izolovaných genotypů, které tak již lze hodnotit jako druhy. Z hlediska definice druhu, využívající reprodukční izolovanost jednotlivých populací, by však bylo možné jako druhy hodnotit i velmi lokální typy dočasného charakteru. Od tohoto se z praktických důvodů ustoupilo a v současnosti se klasifikují pouze typy s areálem větším 50 km v průměru. I tak lze v České republice identifikovat přes 150 mikrospecií ostružiníků. Problémem batologie (nauka o ostružinících) je však velká fenotypová plasticita (jinak vypadají keře např. osluněné a zastíněné) a fakultativnost agamospermie. U většiny druhů totiž existuje příležitostná sexualita a hybridizace mezi mikrospeciemi, zejména např. v ser. Glandulosi. To vše jsou důvody, proč nelze klasifikovat všechny v přírodě nalezené rostliny. Taxonomie ostružiníků je tak předmětem zájmu jen velmi omezeného počtu odborníků a "běžní botanici" - floristé, fytocenologové apod. si obyčejně vystačí s klasifikací na úrovni sekcí či sérií. To ovšem neznamená, že je batologie samoúčelná věda bez praktického využití, jak bývá občas prezentováno, její poznatky nalézají uplatnění např. při studiu evoluce reprodukčních systémů, fytogeografie aj.
Výskyt
v křovinách, lesích, na okrajích lesů, v pobřežních houštinách, u cest a na mezích po celé Evropě a v západní Asii. Na zahradách se často pěstují různé velkoplodé a beztrnné odrůdy.