Když kliknete na "Přijmout všechny cookies", poskytnete tím souhlas k jejich ukládání na vašem zařízení, což pomáhá s navigací na stránce, s analýzou využití dat a s našimi marketingovými snahami.
Tato stránka používá tzv. cookies. Některé cookies jsou nezbytné proto, aby stránka mohla správně a bezpečně fungovat. Pro tyto cookies nepotřebujeme Váš souhlas, musíme je používat. U všech dalších cookies záleží jen na Vás, jsou volitelné. Umožňují nám i třetím stranám zjistit, jak používáte stránky. Pomáhá nám to zlepšovat naše služby, přizpůsobit obsah stránky, komunikaci s Vámi a zobrazovanou reklamu tak, aby pro Vás byly nejpřínosnější. Při použití cookies vždy dodržujeme všechna pravidla, abychom chránili Vaše soukromí. Svůj výběr můžete kdykoliv změnit.
Puškvorec obecný je vytrvalá, velice aromatická rostlina vyrůstající do výšky až 1,5 m. Stvol je trojhranný, na bázi spíše červený. Lodyha volně vyrůstá z dužnatého, větveného, plazivého, žlutozeleného oddenku, který může být až 3 cm silný a zhruba 50 cm dlouhý, na řezu je bílý a konzistence dužniny je houbovitá.
Listy puškvorce obecného jsou úzké, tuhé, trávovité, tvarem připomínající meč, nejvíce 2 cm široké se zvlněnými okraji. Květy jsou žlutozelené nebo jen zelené, velmi drobné, uspořádané do květenství štíhlých palic. Rostlina kvete v období od června do července. Plodem je červená bobule, i když v mírných podmínkách České republiky rostlina není schopna zrání, a proto se množí pouze vegetativně.
Jeden z nejstarších záznamů o puškvorci obecném pochází z doby okolo 1300 před Kristem v egyptském papyrusu, kde antičtí Egypťané zmiňují jeho terapeutické účinky v kombinaci s dalšími bylinami použité na zábaly ke zmírnění bolesti břicha nebo a jeho použití při výrobě egyptských parfémů.
Evropané si poté v raném středověku spletli terapeutické užití puškvorce obecného s kosatcem, který byl v antickém Římě a Řecku běžně využíván. Herbář z Mainzu publikovaný roku 1485 popisuje jistý druh kosatce jako rostlinu Acorus. Tento německý herbář byl poté zřejmě zdrojem pro francouzský Velký herbář od P. Treverise z roku 1526. V pozdním 16. století se puškvorec dostal do Británie, kde jej již v roce 1596 pěstoval John Gerard, který ho řádně (zmínil také, že nekvete) popsal a nazval jej Acorus verus, i když ho v angličtině nazýval "nepravý" acorus.
Puškvorec obecný pochází původně zřejmě z východní Indie a Číny. S největší pravděpodobností je domovinou puškvorce jižní Čína, ze které se přes Indii šířil dál. Aktuálně je puškvorec rozšířen skoro po celé Evropě, Asii a Severní Americe. V České republice není rostlina původní, na území dnešní ČR byl puškvorec dovezen kolem 16. století, i když se do jiných částí Evropy dovezl již mnohem dříve díky Tatarům.
Na našem území je roztroušen zhruba po celém území jako součást biotopu bahnitých rybníků, říčních ramen, močálech a stojatých vod. Kvůli nevhodnému zásahu člověka do těchto částí přírody se puškvorec pomalu stává ohroženou rostlinou a jeho populace značně ubývá.