Herbář
Šalvěj lékařská
krytosemenné
vyšší dvouděložné
hluchavkotvaré
hluchavkovité
Popis
Jedná se o trvalou vždyzelenou bylinu nebo menší keřík s jemně dřevitým šedoplstnatým stonkem, který bývá velice často vzpřímený a obvykle nevětvený, s šedými lístky a kvítky barvou mezi modrou a růžovou. Kultivary se samozřejmě mohou lišit velikostí rostliny, barvou květů či tvarem listů. Šalvěj může mít celou škálu různých tvarů a typů listů. Bývají však většinou oválné až srdcovité v rozmezí 2-2,5 cm dlouhé a 2-2,5 cm široké. Na svrchní sadě jsou tmavší a hrubší se silně vnořenou žilnatinou, na spodní straně jsou listy krátce chlupaté a vytvářejí takto bílý povlak po povrchu. V Evropě je nejběžnější šalvěj o výšce průměrně 60-65 centimetrů, může však dorůst až do 70 cm výšky, celkem široká s květy barvou levandule s možnými odstíny bílé, růžové nebo fialové. Lichopřesleny jsou 4 až 10tikvěté.
Galén a další léčitelé starověku doporučovali šalvěj jako diuretikum, hemostatikum, sekretagogum a tonikum. Má velice aromatickou, výraznou peprnou chuť, které se využívá v evropské kuchyni, zvláště v italské, balkánské a východoevropské. V anglosaském prostředí se šalvěj objevuje v tradiční kombinaci s cibulí, při podávání krocana nebo kuřete při Vánočních hodech nebo Díkůvzdání. Využití v lidové medicíně se liší nejen v čase, ale i místem. Například ve Velké Británii se již generace používá šalvěj s petrželí, rozmarýnem a tymiánem v kombinaci jako lidová směs "Scarborough Fair" s mnohým terapeutickým rozptylem. Překvapivě ve Francii i přes mizivé terapeutické využití rostliny se šalvěj výrazně objevuje spíše v místní kuchyni. Ve velkém se přidává k vepřovému, rybám i skopovému. Je běžnou součástí salátů nebo moučníků v menších dávkách.
Výskyt
Původní oblast šalvěje je Středozemní region, ze kterého se rozšířila a zdomácněla víceméně po celém světě. Jako její domovina se určuje celý tento region jako celek, protože se dnes již nedá přesně určit, jestli pochází šalvěj spíše z Jižní Evropy jako je Itálie, Řecko, státy bývalé Jugoslávie, Albánie nebo Malé Asie kvůli sdílené historii. Má širokou historii tradičního, terapeutického a gastronomického užívání. V moderním měřítku má šalvěj také využití jako okrasná zahradní bylina. Zdroje popisují, že původ názvu salvia pochází od Římanů, kteří ji používali jako diuretikum, anestetikum a další použití. Karel Veliký doporučoval pěstění této rostliny a během celého raného období středověku až po vrcholný středověk se šalvěj pěstovala převážně na zahradách, patřících různým mnišským řádům a získala si vysokou reputaci mezi obyvatelstvem. V tomto období se jí také říkalo salvatrix (sage the savior - šalvěj ochránce). V České republice přežívá i v chladnějších období.