Herbář
Blín černý
krytosemenné
vyšší dvouděložné
lilkotvaré
lilkovité
Popis
Jde o 20–90 cm vysokou, žláznatou a huňatou bylinu, která odpudivě páchne. Lodyha je přímá, lepkavě chlupatá, téměř oblá a hustě olistěná. Listy v přízemní růžici jsou řapíkaté, lodyžní jsou střídavé poloobjímavé a zubaté.
Kvete od června do října. Květy vyrůstají v úžlabí listenů, uspořádány jsou ve vijanech. Jsou pětičetné a téměř přisedlé. Kalich je válcovitě zvonkovitý, zvenčí žláznatě chlupatý a síťnatě žilkovaný. Koruna je nálevkovitá (až 35 mm dlouhá), kalně nažloutlá, fialově síťnatá s ústím načervenale fialovým. Prašníky jsou fialové.
Plodem je víčkatá tobolka s drobnými černohnědými, silně jedovatými semeny.
Ve staré Persii byl blín nazván bangha, což je jméno, které se později přeneslo na konopí (a jiné psychoaktivní byliny). Měl vedle dodnes jistě neidentifikované byliny haoma náboženský význam jako rituální droga. V mnoha perských pramenech jsou popsány cesty na "druhou stranu" a vize vyvolané různou přípravou blínu.
Blín černý patřil mezi posvátné rostliny pohanských Germánů, kteří ho pěstovali na zvláštních „svatých políčcích“. Byl používán při věštění, ovlivňování počasí a léčení. Podle germánského zvyku musel být kořen blínu vyhrabán nahou dívkou. Peršané přidávali blín do vína, Germáni zejména do piva a medoviny.
Ve středověku začal být blín spojován s čarodějnictvím, používání blínu stačilo jako důkaz, že obviněná osoba je čarodějnice. Byl používán v milostné magii a také jako součást „čarodějnických mastí“.
Výskyt
Roste na rumištích, v příkopech a kolem cest nebo jako plevel na polích a zahradách, zejména pak v teplejších oblastech. Upřednostňuje sušší písčité až hlinité výživné půdy a slunná stanoviště.